Mlha, déšť, zima. Asi by se hodilo, moci v tomto duchu pokračovat v povídání o závodě s podtitulem Přežít…?, jenže úvodní věta popisuje to, co mě přivítalo ve vlasti den před Mistrovstvím republiky v rogainingu po návratu ze čtrnáctidenní prosluněné dovolené. K horám sice takovéhle počasí patří, ale já jsem v tu chvíli vážně přemítala, proč jsem na té dovolené nezůstala, a doufala, že Lužické hory přeci jen nejsou Šumava. Nebyly. Druhý den nás v Mařenicích přivítalo nádherné počasí, skoro až moc teplé na celodenní pobíhání po lese. V té chvíli už byly veškeré pochyby opět tytam.

Shromaždiště, start i cíl byly v prostoru dětského tábora a pro děti byly postavičky s buzolami, čísly a ledasčíms od ledvinek, přes camel-backy až po kletry na zádech vítaným rozptýlením. Zjišťujeme, že já i partner jsme zapomněli doma buzolu. Na obloze sice svítí Nejhorší buzola, ale jistota je jistota. Půjčujeme si od kamaráda jeho buzolu. Sice není z nejlepších, ale po minutě se vždycky ustálí…

Po kilometru přichází první kufr – tedy spíše kufříček, ale zato dva a spravedlivě: jeden já, jeden partner. Na odhady vzdáleností a daleko řidší detaily v padesátce mapě si ještě budeme muset chvíli zvykat. A to ještě nebyla dohledávka – stejně velké kolečko zde představuje pětadvacetkrát větší prostor! Už na první kontrole se nám navíc zdá, že asi o pár desítek metrů nesedí. Mapa je na tom podobně, jednak už dost pamatuje, ale i některé evidentně staré cesty (asfaltové!) v ní nejsou. Bude třeba se soustřeďovat na věci, které se moc nemění, například kopce. A těch je tu na výběr požehnaně. Naštěstí už při prvním pohledu do mapy mě nadchlo, že všechny špičky kopců jsou zakázané prostory a tudíž tam nehrozí kontroly. S jedinou výjimkou – na špičce Jedlové (hned po Luži nejvyšší kopec) byla naprosto dokonalá kontrola: osmdesát bodů (maximum), žádná dohledávka a kontrola na dveřích hospody! Kdo nezažil neuvěří, kdo ji vynechal, pochybil. Byla to sice šílená sápačka, stoupali jsme s vyplazeným jazykem, předbíhali nás nějací soupeři (to už mě léta nedeprimuje – mám na to úsloví: “Podívejte na blbečka, utíká i do kopečka”), ale za to ta cílová prémie! I sestup je triviální, z Jedlové kopce na Jedlovou nádraží jsme přeci jezdívali v zimě na sjezdovkách! Po několika marných pokusech kapituluji – ta krajina v zimě a před patnácti lety přeci jen vypadala jinak...

A dostavují se první spory. Stojíme na křižovatce, oba ukazujeme na jinou cestu a tvrdíme, že je to určitě ona. Možná se to bude zdát neuvěřitelné, ale je to tak, přestože obě cesty svírají úhel asi 120°. Nakonec ustupuji. Taktika velí: raději nechat udělat chybu partnera a pak mu ji velkomyslně odpustit. Po sto metrech se ale ukazuje, že on ji neudělal. Nu což, stane se.

Tou dobou už máme v botách rybníčky, jelikož jedna z kontrol byla ve změti potoků a studánek. Přes doporučení zkušenějších nemáme náhradní ponožky a puchýře nám dávají vědět, že to byla chybka. (Ten puchýř přes celý malíček mi zdobí nohu ještě v době, kdy tohle píšu…). V půlce závodu jsme objevili nádhernou kontrolu: pramínek uprostřed lesního ticha (no, pramen byl ve skutečnosti o dvacet metrů výš, ale to bylo dobře, protože ho nikdo nerozšlapal). Udělali jsme si krátký odpočinek, vyzuli boty, poobědvali každý půlku Delinky (vzpomněli jsme přitom na Magdu Horovou, která se nám ráno chlubila připravenými knedlíky). Z klidu nás nevybudila ani další dvojice, která kolem nás proběhla. Měli o polovinu kontrol více, takže nás jako soupeři přestali zajímat (na závěr se ukázalo, že jsme je porazili, protože jsme si vybírali cennější kontroly).

Na další kontrole došlo ke komické situaci. Naši vypůjčenou buzolu totiž měl u sebe partner a při dohledávce v hustníku jsme se ztratili. Vylezla jsem na cestu a potkala kamaráda, který nám buzolu půjčoval. Neváhala jsem a obrátila se na něj se žádostí, aby mi půjčil buzolu na zorientování mapy. Několik okamžiků trvalo, než pochopil, že si z něj opravdu nedělám legraci a že se chci skutečně podívat na jejich buzolu, kterou drží v ruce, a ne na tu, kterou nám před závodem půjčil a která teď někde pobíhá po lese.

Dalších několik kontrol bylo důležitých psychologicky. Po vzájemném ztracení se (a unaveni už více než osmihodinovým pobytem v lese) jsme mířili celkem bezproblémovým postupem k následující kontrole, ale jak jsme po čase zjistili, asfaltová cesta, po níž jsme šli, v mapě vůbec nebyla a zavedla nás do místa, odkud jsme kontrolu museli obtížně dohledávat. Dodnes se divím, že jsme to v té chvíli nezapíchli. Před další kontrolou jsme potkali oddílové kolegy, kteří na ní neuspěli. Mapa v tom místě vypadala, že popisek “hluboké údolíčko” musí být úlet, ale nebyl. Desetimetrové vrstevnice jsou zrádné. O další kontrole jsme již měli zprávu, že někteří našli pouze lísteček a ne lampion. Byly tam oba, i když dost daleko od sebe. O další kontrole jsme neměli zprávu žádnou. Zato v lese jsme potkali několik zmateně se potulujících dvojic. Osmdesát bodů stálo za trochu hledání. Ale ne všem se zadařilo (skála 3x30 tam sice byla, ale nebyla sama a “větvení cesty a průseku” bylo trochu stranou).

To už se ale blížil konec časového limitu i našich sil. S bodovým stavem jsme byli spokojeni a navíc hrozba poměrně tvrdé penalizace za pozdní příchod nás odvrátila od dalších experimentů (na čtyřiadvacítce na ni jedna dvojice doplatila). V samém závěru jsme se opět vrátili k vyklusávání, neboť jsme zjistili, že lehký klus snášejí naše unavené nohy kupodivu lepe než rychlou chůzi. Do cíle jsme ovšem (jak se opět sluší a patří) doběhli.

Po uzavření cíle jsme se vykoupali v příjemném bazénu a s napětím čekali na výsledky, ale i na ty dvojice ze čtyřiadvacítek, které se začaly na noc vracet z lesa. Osobně mi to přišlo rozumnější. Jednak se na padesátce špatně dohledává ve dne a natož v noci a jednak pár hodin spánku pomůže jak silám tak koncentraci. Ale vůbec jsem jim nezáviděla. Čekala je krátká noc a krušné ráno. A to někteří měli na svém kontě podstatně méně bodů než my (některým to vydrželo i po 24 hodinách).